Odsun nebo vyhnání? Krkonoše 45-46

Alžběta Rusová

Eliška Jiroušová

Helena Lešková

Edvard Beneš

Matěj Spurný

badatelského listu

Božena Machová

Vincenz Horst Spindler

Gustav Sturm

Petr Johann Ebert

Egon Lahr

Johann Adolf

Byl to odsun nebo vyhnání?

Krkonoše 45-46

Projdi jednotlivá svědectví, odpovědi zanášej do

„Od září 1940 jsem šla do školy a tam jsem slyšela něco jiného než doma. Už jsem byla poučená, že si musím dávat pozor. Dědeček nesouhlasil, říkal, že to nemůže dobře dopadnout, naši z toho byli vůbec špatný. Ale nebyli tady jenom nacisti, ale děda vždycky říkal, že spousta lidí, kteří třeba i byli dřív sociální demokrati, se nechali od Hitlera zlákat. Hitler hodně sliboval, hlavně práci, která tenkrát nebyla, a práci všem dal, ale jakou.“ (ze vzpomínek paní Alžběty Rusové, My jsme nikdy nehajlovali, Krkonoše-Jizerského hory, 2012)

slavnostní vstup Wehrmachtu do Vrchlabí v roce 1938, zdroj: sbírky Krkonošského muzea ve Vrchlabí

„Kdo měl léta, musel rukovat, nikoho nezajímalo, jestli chceš, nebo nechceš. (…) Když přišel Hitler, byla práce, bylo to lepší zaplacený, tak byli všichni pro Hitlera, to je pochopitelný. Sami nečekali, co z toho vzejde. Mnoho budařů ve válce taky padlo. Jinak život za války se moc nezměnil, ženy a děti musely hospodařit dále. Ženy na to doplatily nejvíc, když táta musel rukovat, tak veškerou práci dělala máma s dětma.“ (ze vzpomínek Johanna Adolfa, Vždycky jsem našel dobrý lidi, Krkonoše-Jizerské hory, 2012)

nacistická manifestace ve Vrchlabí, zdroj: sbírky Krkonošského muzea ve Vrchlabí

„(v roce 1938) Nejdřív zabrali silnici z Křížovek na Benecko, jak vede nahoru, a pak to sebrali až po hrabačovskou silnici. Tady u nás byli nejdřív český financi, český četníci a policie. Když už šli Němci z Křížovek, tak všichni český financi a četníci šli pryč a tady nás vobstoupili kolem baráku říšský Němci s puškama, my si mysleli, že nás postřílej. Pod silnicej měli kuchyň a ďáli tam eintopf. A pak tu byl hned německej starosta, ňákej Jaich, a ten byl výbornej. Přesto­že to byl Němec, mluvil perfektně česky a vždycky nám psal propustky. Pak musel na vojnu a řikali, že pad."(ze vzpomínek paní Boženy Machové, V Mrklově to žilo, Krkonoše-Jizerské hory, 2012)

„Jak jsme bydleli Na Skále, tak tam kolem nás jeli Němci na motorce. Mamka uměla dobře německy, protože měla německou školu. My jsme s bráchem zalezli a ona s nima mluvila a oni se u kapličky dóle ubytovali. No, báli jsme se, strašně, aby nám tatínka nesebrali, potom, co tady zavřeli celkem dost mladech kluků, co byli u komunistů. Z Pasek jich bylo zavřenejch asi deset a akorát dva se vrátili. Měli tenkrát nějakou schůzi a někdo je udal. Patočka, Jon, Honák, Štěpánek a další. Jilemnice, Vysokej už byl Protektorát, a tak když se nám něco stalo, museli jsme do Tanvaldu pěšky do nemocnice. Paseky, Rokytnice, Jab­lonec byly Sudety.“ (ze vzpomínek paní Elišky Jiroušové, Z Pasek bych nikdy nešla, Krkonoše-Jizerské hory, 2012)

„ (v květnu 1945) Na zahradě byly schody do Labe, tam se chodilo máchat prádlo a stál tam taky altán. Tam byly schovaný látky. Když se šlo nahoru na půdu, tak mezi stropem a podlahou byly ukrytý různý věci. Ty lidi si totiž mysleli, že se za pět roků vrátěj. Jenže bohužel. Teta a další příbuzný šli taky do vodsunu, my ji vyprovázeli. To byl ve Vrchlabí průvod ve čtyřstupech vod kostela nahoře až po fotbalový hřiště, tam to bylo vobšancovaný plotem. To bylo krátce po válce, ještě v květnu, červnu.“ (vzpomínka pana Vincenze Horsta Spindlera, Demokracii si každej představuje jinak in Krkonoše-Jizerské hory, 2015/5)

odsun Němců ve Vrchlabí, zdroj: sbírky Krkonošského muzea ve Vrchlabí

„My byli u babičky a dědy na chalupě čp. 172. Přišli tam chlapi v koženym voblečení. Nás vyhnali celou rodinu na Petrovku, děda byl dokonce bosej. Zezadu přiběh domovník a něco jim řikal česky. Ten domovník nám zachránil život, protože nás měli postřílet. Všichni ti chlapi měli pušky nebo samopaly a mířili na nás. Ale pustili nás a my šli domů a tam řádila druhá garda. Všechno vybrakovaný, záclony strhaný, co se jim hodilo, sebrali, krávy chodily po chodbě a po kuchyni. Bylo to krátce po válce, nevim přesně kolikátýho, ale jedni nás vyhnali ven a měli nás zastřelit a druhý vykrádali. Byli to Češi, gardisti, dozvěděl jsem se i některý jména, ale teď už jsou všechny po smrti.“ (vzpomínka pana Vincenze Horsta Spindlera, Demokracii si každej představuje jinak in Krkonoše-Jizerské hory, 2015/5)

odzbrojení německých vojáků, zdroj: sbírky Krkonošského muzea ve Vrchlabí

„Ve Vrchlabí na Střelnici byl obrovskej sklad materiálu, velkej sál byl napěchovanej všim možnym, tam se nedalo ani projít. Perský koberce, motocykly, vobrazy, hodiny, zkrátka veškerý možný cennosti. To se různě rozprodávalo do aukcí, a taky si tam lidi nakradli. Ti lidi, co přebrali tenkrát hotely po Němcích, tak zbohatli. Vod sklepu po půdu to prohledali a vždycky něco našli.“ (vzpomínka pana Vincenze Horsta Spindlera, Demokracii si každej představuje jinak in Krkonoše-Jizerské hory, 2015/5)

poválečný průvod ve Vrchlabí, zdroj: sbírky Krkonošského muzea ve Vrchlabí

„Na partyzány si nepamatuju, hned v půlce května se tu objevili Češi a začalo se vystěhovávat. V Kalný Vodě byl lágr a lifrovalo se to do Německa, mohli si s sebou vzít 20–25 kilo. Ze začátku šlo vo majetek, to se nekoukalo na to, jestli byl fašista, nebo ne. Otec byl po válce strašně zklamaný. Počítali jsme s tím, že nás vysídlí, tak otec začal dělat bednu u truhláře. U těch prvních vysídlenců se to bralo podle toho, kdo měl hezčí barák, nejvíc se vysídlovalo na podzim, ty první lidi vysídlovali za Děčín, potom utíkali spíš na západ. Nakonec jsme tady zůstali jako antifašisti.“ (vzpomínky paní Heleny Leškové, Když házíte kámen do vody, vždycky dělá kruhy in Krkonoše-Jizerského hory, 2015/7)

zajatecký tábor ve Vrchlabí, zdroj: sbírky Krkonošského muzea ve Vrchlabí

„No jo, to bylo z obou stran. Chápu, že potom v pětačtyřicátym se pronásledovalo všechno, co bylo německý, a že byla tak velká nenávist. Všichni museli tenkrát odevzdat zbraně. Tady byl nějakej Bergmann, myslivec, udělali mu domovní prohlídku, našli mu nějakou patronu v kapse, tak ho strašně zmlátili a museli jsme jít všichni vedle hřbitova a tam ho zastřelili a všichni jsme se museli povinně dívat, co nás čeká, jestli budeme vzdorovat, nebo uděláme něco proti režimu, to se stalo koncem května. Řikal jsem si, že po válce by měly platit nějaký zákony, ale do července, srpna to bylo jako bezpráví, to jsme byli furt zalezlí a měli strach, že pro nás přijdou, a nevěděli, co nás čeká.“ (vzpomínky pana Gustava Sturma, Každá válka je zločin proti lidskosti in Krkonoše-Jizerské hory, 2014/5)

odsun Němců ve Vrchlabí, zdroj: sbírky Krkonošského muzea ve Vrchlabí

„Konkrétně v červnu dostala přibližně třetina lidí v Kunčicích rozkaz, že musej bejt do dvou hodin s třiceti kilama u obecního úřadu. Ale předtím – vedle bydlela sestřenice se dvěma malýma dětma; její manžel, velkej straník a henleinovec, pad první den na ruský frontě. Přišli partyzáni a strašně ji zmlátili, i děti. Tvrdili, že kvůli tomu, že děti si chtěly vzít s sebou školní sešity a v jednom ze sešitů byl obrázek Hitlera, a to jim strašně vadilo.“ (vzpomínky pana Gustava Sturma, Každá válka je zločin proti lidskosti in Krkonoše-Jizerské hory, 2014/5)

poválečný alegorický vůz s Leninem a děkováním SSSR, zdroj: sbírky Krkonošského muzea ve Vrchlabí

„Neměli jsme žádný velký pozemek, ale chtěli jsme zůstat doma … Ale 18. června přišli vojáci k nám do Svatého Petra a během dvaceti minut jsme si museli sbalit 20 kilogramů na osobu, opustit dům (jinak by nás zastřelili) a jít do Špindlu na náměstí, odkud nás náklaďákem odvezli do Herlíkovic do sběrného tábora, bývalých baráků pro zajatce. V Herlíkovicích v lágru jsme potkali rodiny Špindláků, kteří byli zavražděni na Věřině stezce (Krulovi, Richterovi aj.). Tam jsme byli asi 3–4 dny a potom jsme museli pěšky na vrchlabské nádraží, tam jsme nastoupili do vagonů na uhlí. Odjížděli jsme v noci a ve dne vagony vždycky někde zůstaly stát v horku. Několikrát za cestu jsme museli ven a vojáci, nebo spíše dozorci, kteří se zbraní v ruce hlídali, aby někdo neutekl, prohledávali naše věci, co by si ještě cenného vzali.“ (vzpomínky pana Petra Johanna Eberta, Berte život tak, jak přichází in Krkonoše-Jizerské hory, 2014/3)

transport z nádraží ve Vrchlabí, zdroj: sbírky Krkonošského muzea ve Vrchlabí

„Začátkem května 1945, když se blížili Rusové, tak jsme museli pálit Hitlerovy obrazy, knihy a vyvěsit bílé prapory. Ti bohatí říšští Němci, kteří tu nebyli moc oblíbení, už byli všichni pryč. Potom přišli Rusové s tanky a Němci mávali s bílými prapory. Po tři dny mohli Rusové vstoupit do jakéhokoliv domu a dělat si, co chtějí. Brali si hodinky, ženy… Přibližně 160 až 170 žen a dětí v Trutnově spáchalo sebevraždu. … Když jsem chodil do školy, žilo zde přibližně 12 tisíc obyvatel, převážně Němci ... Tyto vily obsadili partyzáni, hned co přišli. (..) My jsme museli chodit s bílou páskou s černým „N“ a často nás uráželi, říkali nám třeba „německý prase“. Když jsem šel po ulici, tak jsem ani nevěděl, jestli se ještě vrátím domů, mohlo se stát prakticky cokoliv, panovalo tam bezvládí.“ (vzpomínky pana Egona Lahra, Vysídlení rodiny Lahrů in Krkonoše-Jizerské hory, 2012/7)

odsun Němců v Krkonoších, viditelné označní páskami, zdroj: sbírky Krkonošského muzea ve Vrchlabí

„V květnu a červnu museli němečtí obyvatelé pryč ze svých domů do prvního tábora, tam jsme byli přesně rok, do října 1946. Potom jsme byli v táboře u Kladna, to byl za války koncentrační tábor a potom tábor pro Němce. Tam nám vyholili hlavy, abychom neměli vši a blechy. Potom nás naložili do vlaku, čtyři vagony, v každém 40 až 50 lidí, vlak zavřeli a jelo se směr Moskva. Vlak naštěstí poslali z Ruska zpět do Železné Rudy. Tam vagon otevřeli, řekli nám, ať vystoupíme, a Červený kříž nám dal kakao. Maminka se ptá, proč všichni nevystoupili, a někdo odpovídá, že spí, protože jsou unavení, ale většina lidí byla mrtvých… Víte, proč jsme přežili? O mnoho let později mi sestry říkaly, že mi zachránily život, protože měly plechový hrnec, do kterého čuraly a pili jsme to jako „medicínu“. Proto jsme neumřeli žízní.“ (vzpomínky pana Egona Lahra, Vysídlení rodiny Lahrů in Krkonoše-Jizerské hory, 2012/7)

pracovní tábor ve Vrchlabí, zdroj: sbírky Krkonošského muzea ve Vrchlabí

„Jsem z generace narozené po válce, zabývám se historií Krkonoš. Pokud zkoumáme odsun, je potřeba si uvědomit, že německy mluvící lidé žili v Krkonoších od středověké kolonizace a konflikty s Čechy propukali zejména s nárůstem nacionalismu v 2. pol. 19. st. Kámen úrazu však byl vznik Československa roku 1918 –z dominantních Němců se najednou stala národnostní menšina, a tak s nimi bylo zacházeno. Pokusili se protestovat, ale československá armáda v letech 1918-1920 vždy zasáhla. Hitler dokázal nenávist k Československu u ublížených Sudetských Němců rozdmýchat na maximum, a tak v roce 1938 po Mnichovské dohodě většina Sudetských Němců nadšeně vítala německý Wehrmacht. Euforie je opustila ihned, když museli rukovat do války. Válečná léta s sebou nesla perzekuci zbylého českého obyvatelstva, židů, komunistů a antifašistů. To všechno bez pochyby přispělo k tomu, že všichni Němci byli po válce považováni za bezpečnostní hrozbu a zároveň se stali cílem mnoha násilných excesů ze strany Čechů. Začala hromadná zatýkání skutečných i domnělých nacistů, mučení, popravy (ve Vrchlabí přímo na náměstí). Němci byli shromažďovány v bývalých pracovních táborech a odesíláni do Německa, přičemž nesměli mít více jak 30 Kg osobních věcí. Do 1946 bylo přes nádraží ve Vrchlabí odsunuto 33 000 Němců, z celé země pak přes 2,5 milionu (z původních 3 milionů) Němců."(BARTOŠ, Martin, Krkonoše-Jizerské hory, Odsun Němců 1945-1946, 2005)

"Naši Němci musí od nás odejít. Hájil jsem to, jak jsem právě řekl, už v Londýně, hájím to dnes a se zadostiučiněním konstatuji, že všichni tři velcí Spojenci zásadně to přijali na konferenci v Postupimi. V poslední době jsme však kritizováni v mezinárodním tisku, že se přesun Němců u nás provádí nedůstojným, nepřípustným způsobem. Děláme prý totéž, co dělali nacisté nám, dotýkáme se tím prý své vlastní národní tradice a své dosud nedotčené mravní pověsti. Napodobujeme prý prostě nacisty v jejich krutých, necivilizovaných metodách. Ať výtky ty jsou snad v jednotlivostech pravdivé, či nikoliv, prohlašuji zcela kategoricky: naši Němci do říše musí odejít a v každém případě odejdou."(Z projevu prezidenta Beneše v Mělníku 14. října 1945.)

"Pocházím z poválečné generace, jsem historik zabývající se sociálními dějinami po roce 1945, nacionalismem a multietnicitou a dějinami diktatur. Zatímco jiné pohraniční regiony po vyhnání Němců v letech 1945-1946 pustly (v Krušných horách nebo na Šumavě najdeme desítky opuštěných vesnic), Krkonoš se odsun původních obyvatel na první pohled nedotkl, protože zde dál bujel silný turismus. Důsledky odsunu však byly a jsou výrazné: výrazně klesl (a dodnes není na předválečné úrovni) počet obyvatel horských center např. Špindlerova Mlýna nebo Pece pod Sněžkou, divočina pohltila mnoho luk udržovaných celá staletí německýmu budaři což vedlo k ohrožení zdejšího ekosystému, při budování větších rekreačních objektů byla zničena původní lidová zástavba, zejména však byly zpřetrhány rodinné pouta a tradice. Logicky se změnila národnostní skladba obyvatelstva v pohraničních oblastech, stejně jako místopísné názvy. To vše samozřejmě za provedení mnoha zločinů v rámci "lidové spravedlnosti" v poválečných letech. (SPURNÝ, Matěj, Krkonoše in Zmizelé Sudety, Antikomplex, 2006)

zaniklá Obří bouda 1930/2022 Pec pod Sněžkou 1955/2001 Žacléř 1926/2001