galerie 3

V jiných domácnostech příliš neřešíte nábytek. Je zkrátka hezký, nebo ošklivý, praktický nebo neforemný, moderní či starý. U Tomáše Třeštíka má židle, stůl i hrníček své jméno a příběh. A Tomáš tyto příběhy s radostí vypráví. Jeho vztah k věcem není standartní a sám to ve své knizePo povrchu přiznává. Výhodou je, že se jeho vášeň pro materiálno a design snoubí i s dobrým vkusem. Svůj dům i pražský byt tak používá jako malířské plátno, na kterém vytváří zajímavá zákoutí, kde se potkávají designové kousky českých i zahraničních tvůrců. Za mnohé zaplatil velké peníze, jiné získal na základě letitých spoluprací s oblíbenými značkami.​ „Miluju hezké věci a potřebuji se jimi obklopovat. Vytvářím si určitý mentální prostor, kde ji mi dobře. Mám kolem sebe mraky šikovných lidí, jejichž práci obdivuji a rád se na ni dívám. Mám pocit, že to nejen kultivuje prostředí, ale i samotného člověka, když je s takovými věcmi v každodenním kontaktu. Pražský byt je až manicky přeplněný, tak jsem chtěl Vyžlovku tak nějak zklidnit, dát na každou stěnu jednu fotku. A vidíte, už se to tu začíná plnit. Asi je to nějaká diagnóza, ale zkrátka nesnáším bílé stěny.“

DALŠÍ

Během Tomášova vyprávění sedíme na sedačce z Bonami, kterou znám z interiéru jeho bytu na Letné, který se často objevuje na sociálních sítích. Nepřestěhoval ji, ale koupil si zkrátka tu stejnou. „Jsem děsnej autista,“ směje se. „Miluju gauče a měl jsem jasnou představu. Potřeboval jsem pevný gauč s masivními opěrkami, kam si můžou sednout děti, tmavý potah, na kterém nebude nic vidět, chtěl jsem celkový tvar. Věděl jsem do puntíku, jak má vypadat, takže jsem sedl k internetu a bez ohledu na cenu i značku hledal tu svou vysněnou.“ Nakonec pořídil v Bonami. Stejně tak to má i s rámy na fotky. Všechny fotky na stěnách jsou ve stejném rámu z Nielsen, kde rámuje fotky do stejného hliníkového profilu už 22 let. A nejinak to má se zcela novým jídelním stolem. Zamiloval si ten nový značky Gazzda na Vyžlovce natolik, že ho pořídí i na Letnou. Je zkrátka milovník věcí. Touží po ikonickém křesle od designerského dua manželů Charlese a Ray Eamesových a odmítá si koupit nějakou levnější repliku. „Naštěstí mi to vychází. Věci, které si vyberu se mnou vydrží dlouhé roky a skutečně je používám. Mám vyzkoušené, že jít přes lacinější varianty k té vysněné drahé, vůbec nefunguje. Takže pořídit si lacinější křeslo, které je podobnému tomu od Eamse, rozhodně nechci. To si raději počkám do sedmdesáti a pak si hoz penzijního pojištění koupím.“

ZPĚT